Příběh o malé aktivitě
Naše babička bydlí už nějaký ten pátek v domově. Děje se tam spousta věcí. Mimo jiné domov pořádá jednou za čtvrt roku výlet. Hned jsme se zapsali. A tak se dnes jelo do Znojma. Babiččina premiéra.
Minulý týden volá paní správcová a potvrzuje si: Jedete i s tatínkem? Říkám: Jedeme. Odpověď: Tatínek bude mít na starost vaši babičku. Vaše ruce budou potřeba jinde.
Stáří je sviňa, jak říká naše babička, a asi to tak bude. Zvládnout stáří svých rodičů bude jednou úděl každého z nás. Dneska jsem zažila krásnej výlet, kterej byl naplněnej radostí lidí, kterým bylo už dávno osmdesát a jejich životy možná už tak radostný nejsou. Měla jsem radost za ně. Měla jsem radost, že moje mladý nohy můžou pomoct.
Přistavený autobus s nápisem Zájezd. 20 klientů domova důchodců. Každý se svým sáčkem se svačinou. Každý na vozíčku. Těžce se jim chodí a sami by se asi už nikdy nikam nepodívali. Každý má přiděleného svého “dobrovolníka”. Je nás čtyřicet plus. Dobrovolník má taky sáček se svačinou (a to je hodně důležitý). Všichni klienti se nalodí dlouhým procesím do autobusu za pomoci spousty ruk a ochotných a usměvavých sociálních pracovnic.
Znojmo, vláček po centru, předávání léků, podávání svačin, vykladání, píchání inzulinu, poslouchání příběhů, nakupování vín pro drahé polovičky, které zůstaly doma, kávy z automatu, mokrý hadry na čele. Všechno bylo.
Nikdy jsem si nemyslela, že pojedu pomáhat vozit cizí “babičku” po Znojmě a podávat jí svačinu. Aby to naší bábi nebylo líto (že ji táta vozí tak pomalu) udělala jsem s ní za odměnu pár koleček na parkovišti rychlostí, která byla maximální povolená. Myslím, že se jí to moc líbilo.
Díky za to, že takový zařízení existujou. A taky, že existujou lidi, kteří tuhle práci berou jako svoje poslání
